25 autorů o 25 letech zarafestu (3/3)

Tomáš "Midgi" Řezníček
Dva vobyčejný kucí co postávaj
nad zasněženym kopcem
a sjížděj na bobech s pokřikem
„a přímo proti džunce" svah
co trempovali a vtiskli se jim
do života přezdívky dodnes
a opustili skrz neum zpěvu kytar
co zůstalo... chvála slova
je všeho následkem...

A když potom v běhu dění slyšíš...
To bylo probuzení dneska ráno
spadla mi celá knihovna
Jak knihovna?
No celá knihovna mi dneska spadla ráno
Ty máš doma knižky? seš kokot!

Tak proto všechno asi tak
jinak by to bylo na dýl
pěkná pětadvacetiletá vzpomínka

Miroslav Stuchlý
O existenci Zarafestu jsem dlouhá léta věděl od přátel, kteří se o něm vyjadřovali velmi pochvalně. Léta jsem se jej chystal navštívit, ale nikdy mi to nevyšlo. Nakonec jsem se účastnil jako autor a zážitek předčil veškerá očekávání. Skvělá atmosféra, vnímavé publikum, kvalitní dramaturgie a vhodně zvolené prostory z něj činí jeden z našich nejlepších literárních festivalů.

Domnívám se, že právě komunita kolem festivalu má zásluhu na jeho výjimečnosti. Absolvoval jsem velmi příjemnou literární procházku malebnou krajinou v okolí města a krom toho, že se mi dostalo cti vystoupit ve společnosti vynikajících básníků, jsem měl také možnost setkat se s řadou inspirativních osobností.

Martin Trdla
O Zarafestu jsem slyšel, když jsem poprvé ,,bodoval" na Literární ceně Vladimíra Vokolka. Tehdy ten pojem zněl až enigmaticky jiskřivě. A také vábivě, takže jsem si začal hned přát, abych na festivalu také mohl někdy číst. A přání se mi v roce 2021 vyplnilo a moc za tu příležitost děkuji.

A jak se mi četlo a pobývalo? Jedno z nejlepších publik, jaké jsem na autorských čteních měl. Plus jeden z těch horších hotelů, co si hrají na lepší.

Přiznám se, že jsem byl odjakživa zarytým odpůrcem komunitních aktivit a zároveň si protiřečím, jelikož rád lidi sdružuji a rád se s nimi družím.

V Děčíně jsem se zarytě propojoval s bližními svými zejména v baru Bodenbach, kde padlo hodně slov - silných i slabých. A pak už jsem se moc nedružil, protože po zavírací době podniku se prý v Děčíně nedá zajít nikam, kde by to přálo volnomyšlenkářům.

Josef Straka
Poprvé jsem se o Zarafestu dozvěděl až v Děčíně, kdy jsem měl tu čest číst na tzv. Feministech v Salla Terreně 8. března 2002, kdy jsem se i poprvé viděl s Radkem Fridrichem, který mne na tento jednovečerní festival pozval poté, co si přečetl mé texty ve Welesu číslo 11. Pak se potkal, ten stejný večer 8. března, i s Tomášem Řezníčkem a dozvěděl jsem se, že se mu přátelsky říká Midgi a též ještě s Oscarem Rybou, poprvé a naposled. Seděli jsme po čtení v Zarabandě a na mnoho let se toto místo stalo tím, kam jsem „musel“ zajít, než přestal tento klub fungovat.

Do Děčína jsem pak začal jezdit pravidelně, i několikrát za rok, přespával u Radka Fridricha v Bělé, Bynově nebo pak u Tomáše Řezníčka, na Starém Městě, na Teplické a …. Nyní zas na Teplické, v předchozím bytě Radka.

Byl pak na každém Zarafestu, od roku 2002, jako autor, divák, moderátor a poslední jako jeden z tvůrců programu a organizátor a moderování už zůstalo.

Čeho si však nejvíc vážím je to, že zde vždy najdu otevřenou náruč přátel a jsem už trochu jejich, děčínským. Stále ještě host, ale čím dál tím více domácím.

Rád se vydávám do okolí, postupně ten kruh zvětšuji. Také jsme s Petrem Špánkem, Petrem Pazderou Paynem, a někdy i dalšími, vyrazili do Saského Švýcarska, někdy i jen sám. Poznávám Šluknovský výběžek, Rumbursko… Naposledy, v polovině ledna, okolí Labské stráně, byl v Bynovci a Arnolticích nebo pak na konci března tohoto roku, po 32 letech v Tiských stěnách a Tisé.

A s Vítem Janotou už mnoho let připravujeme literární vycházky, takže letos například poznáme okolí Kamene a Ludvíkovic.

Tomáš Míka
Na první Zarafest mě pozval Radek Fridrich, za což jsem mu dodnes velevděčný, neb mi otevřel cestu na sever! Bylo to myslím v roce 2009. Tehdy jsem se o Zarafestu také dozvěděl.

V Děčíně jsem byl poprvé a hned se mi tam líbilo. Tehdy se některá čtení (včetně mého) odehrávala ještě na zámku – Dlouhá jízda, Růžová zahrada. Něco v baru Zarabanda (jmenovalo se to místo tak?) – tam četl Petr Hrbáč – bylo to skvělé! A vůbec všechno v Děčíně moc příjemné, atmosféra úžasná, tehdy jsem se také seznámil s Alicí Prajzentovou, což bylo klíčové setkání z hlediska mých pozdějších aktivit kolem haluzácké partičky a akce Severní pes v baru Blaze na Žižkově. A ovšem další nové známosti – Kalif a spol., Tomáš Midgi Řezníček…

Pamatuji si, že jsme po mém prvním čtení na Zarafestu s Patrikem Linhartem inscenovali jakýsi brutální souboj židlemi v takovém tom letohrádku nad Růžovou zahradou… Svatava Antošová na druhý den organizovala jakousi náročnou vycházku na nějaké vyvýšené místo nad Děčínem, které jsem se nezúčastnil, protože můj euforický stav mi to nedovoloval.

Bylo vidět, že kolem Zarafestu je výrazná komunita fandící poezii, literatuře vůbec, pivu, vínu, tvrdému alkoholu, opečeným klobásám a naprosté pohodičce. Jo jo, to byly časy, to se nevrátí, fňuk fňuk.

Pak jsem byl na Zarafestu ještě párkrát, vždy velmi milé, i když už teď sestoupil do nižších děčínských pater – věčná škoda, že už Zarafestu zámek nepůjčujou!

Dan Jedlička
O existenci Zarafestu jsem se dozvěděl díky Literární ceně Vladimíra Vokolka, jíž jsem se zúčastnil v roce 2008. Během finálového večera a zejména po něm, při "afterparty" v hospodě Zarabanda, jsem měl možnost poznat víceméně celou partu starající se nejen o festival, ale obecně o literární dění na Děčínsku. Mám rád festivaly spíš menšího ražení, akce, které si na nic nehrají a udržují si svoji specifickou atmosféru. Proto mi Zarafest rychle přirostl k srdci a už ani nedokážu spočítat, kolik ročníků jsem od té doby absolvoval - ať už jako divák nebo účinkující. V posledních letech mám nejradši páteční čtení v baru Bodenbach, v jehož stísněných prostorách se hromadí nejvíc energie.

Dlouhá léta jsem společně se svými přáteli kolem opavského nakladatelství Perplex pomáhal táhnout i tlačit tamní kulturní káru,takže dobře vím, jak těžké je v regionu cokoli vybudovat, a hlavnědlouhodobě udržet. Snad proto jsme si s Děčínskými tolik sedli, mnohésdílíme a mám k nim obrovský respekt. Přestože geograficky si nemůžeme být vzdálenější, spojuje nás víra, že i mimo hlavní centra se dá tvořit smysluplné, živé a autentické kulturní prostředí. A že má smysl prát se za kulturu, kterou nediktuje komerce a trendy, ale která vyrůstá z konkrétního místa a lidí.

Karel Škrabal
O Zarafestu jsem se dozvěděl tak, že jsme dostali s Vítrholcem nabídku tam hrát, což je tak dávno, že už ani nevím, ve kterém to bylo roce. Přijeli jsme na děčínský zámek, který byl pokrytý rozkvetlými růžemi, což jsem předtím ani potom nikdy neviděl. Fotku z té doby najdete zde: https://www.nedelnichvilkapoezie.cz/.../neco-basni-o....

S námi tam na té růžové zahradě nad městem hráli ještě tehdy nerozštěpení Plastici. Takže jsme na to, že tam hrajeme, byli tehdy náležitě hrdí. Pak jsme se dozvěděli, že je začala docela štěpit naše produkce...

Pak jsem na Zarafestu četl v roce 2018 a měl jsem s sebou svého tehdejšího psa Megí, která při tom pobíhala po sále. Tehdy jsem se tam seznámil se Standou Beranem a Petrou Jahodovou, kterým říkáme Fauna a Flóra. S Vítrholcem jsme nedávno dorazili ještě jednou.

Zarafest je jedinečný biotop poezie.

Jaromír Typlt
První, co se mi vrací na mysl, je trojice výstav k zahájení Zarafestu – v roce 2017 to byl Ota Prouza, 2018 Zdeněk Košek a 2019 La Inthonkaew. Pokaždé to pro mě znamenalo především dny strávené ve společnosti malíře Dmitrije Pljonkina řečeného Deema, který uvedeným výstavám poskytoval svou galerii Artmaterial.cz na okraji zámeckého parku. Spolu s tím, jak jsme řešili, co a jak v prostoru rozvěsit – zvláště mnohametrové papírové pásy s Prouzovými kresbami znamenaly výzvu –, došlo i na bezpočet vtipů, úvah o životě, příběhů z dospívání v Rusku, a dokonce i na dvojhlasý zpěv. Tohle podmanivé děčínské zakončení léta s Deemou a jeho milou rodinou mi od té doby chybí.

Ale i výstavy samy myslím stojí za připomenutí, byla to předzvěst toho, čemu jsem se pak od roku 2022 začal naplno věnovat v galerii Art brut Praha. Ota Prouza přijel na zahájení z nedalekých Brtníků, kde tehdy žil v Domově pro osoby se zdravotním postižením, a neustále se nakláněl ke svým vlastním kresbám, aby si je zblízka prohlížel – skoro jako by je viděl poprvé. Z pozůstalosti Zdeňka Koška jsme spolu s jeho synem Přemyslem vybrali hlavně olejomalby, odsouvané ne zcela oprávněně do pozadí jeho dnes už světově proslulého „předpovídání počasí“. A co se týče účasti dcery thajského šamana La Inthonkaew na výstavě vlastních obrazů, její bývalý partner Ondřej Sekanina s oblibou dává k lepšímu, jak se po chvíli někam nenápadně vytratila, a když ji vyšel hledat, našel ji ve tmě u řeky, kde na malou udičku, kterou si přivezla v kapse, chytala ryby. To ji rozhodně zajímalo víc než vernisáž. Zároveň si vzpomínám, s jakou pozorností pak během literárního večera lidé naslouchali Ondřejovu čtení vybraných kapitol z jeho knihy Šamanský růženec, založené právě na životních osudech La Inthonkaew.

Na Zarafest jsem ovšem nebyl zván jen jako kurátor výstav. V září 2010 jsme tu s Pavlem Novotným oblékli modré montérky a vystavili jsme návštěvníky fónické básni dadaisty Kurta Schwitterse Ursonate, od úvodního vykřičníku „fümms“ až po závěrečné „beeee“ s otazníkem. A nemělo by se také zapomínat, že skupinové snímky, které jsme si během onoho prozářeného letního dne v zámecké Růžové zahradě pořídili, se staly první pohnutkou ke vzniku dodnes živé facebookové skupiny I my jsme vyfoceni s Josefem Strakou. A to byl tehdy Facebook ještě mladý, v češtině se rozběhl nedávno předtím, v roce 2008...

A právě do tohoto roku, nejhlouběji v čase, se také musím vrátit ke dni svého vlastního vystoupení – „zmutovaného autorského čtení“ na Zarafestu. Bylo to 30. srpna a do Děčína jsem přijel ještě z Liberce. Večer na koncertě jsem okukoval kytarové akordy, když Pavel Zajíček s Tomášem Vtípilem a DG 307 hráli velvetovskou Venus In Furs, a po letech jsem zas naživo viděl Miroslava Wanka a Už jsme doma. Pod tím datem navíc nacházím zápis, který by se mi skoro býval hodil do Jedné věty: „V místní ZOO domácí kočka vychovala kočku bahenní a pak za ní dál chodila, protože se od ní nechtěla odloučit.“ Skoro bych řekl, že mi to tehdy vyprávěl Tomáš Řezníček, básník a ornitolog, dík kterému jsem si do života odnesl i jedno nezapomenutelné slovní spojení: „neprávem zvaný kozodoj“.

Radek Fridrich
Zarafest žije!

Když jsme v roce 1994 začali organizovat s Tomášem Řezníčkem tzv. večery poezie v děčínské knihovně, začali jsme objevovat rodící se básnickou a prozaickou scénu, tedy autory a autorky, dosud nezavedené, mladé, knižně nepublikující.

„V Děčíně se nic neděje.“ řekl jednou básník Václav Vokolek, který odešel po roce 1968 a my jsme se rozhodli, že se tady něco dít bude!

Bylo tedy jen otázkou času, kdy jsme se rozhodli udělat malý festival, který byl navázán na legendární pub s názvem Zarabanda, založený naším kamarádem přezdívaným Maroko, odtud vznikl název Literární Zarafest.

A co říci dále?

Z neznámých autorů a autorek, které jsme v 90. letech zvali do Děčína, se často stali respektovaní tvůrci, řada z nich se etablovala na knižní scéně atd. atd. Zarafest ale nebyl zaměřen pouze na autorská čtení, na programu byla také samozřejmě hudba a často jsme jako doplňující program instalovali různé výstavy různých umělců. Nedokážu vytvořit nějaký reprezentativní výčet, přece jen čtvrtstoletí je dlouhá doba.

Co ale pro mě vždy zůstane velice důležité, je komunitní rozměr festivalu, radost ze setkávání a dlouhé hovory o literatuře.

Ačkoliv již řadu let Literární Zarafest neorganizuji, děkuji Alici Prajzentové a Josefu Strakovi, že v nastavené linii pokračují.

. . . . . . . . . . . . .
Dále...viz také vzpomínky na Zarafest [-1-] a [-2-]