Jiří Hájíček

foto copywrite Václav Pancer

Jiří Hájíček (*1967 v Českých Budějovicích) je autorem bytostně spjatým s jižními Čechami. Pochází z jihočeského venkova, poslední léta žije a pracuje v Českých Budějovicích. Začínal poezií v autorských pořadech Mirka Kováříka v polovině osmdesátých let. Dvojnásobný držitel ocenění Magnezia Litera za romány Selský baroko (2006) a Rybí krev (2013) zkoumá ve svých dílech především příběhy lidí a krajiny venkova na jihu Čech. Jeho povídková tvorba vyšla v roce 2014 ve výboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku. Román o nelegálních hledačích vltavínů Zloději zelených koní z roku 2001 se nedávno dočkal filmové podoby a nejnovější román Dešťová hůl zvítězil v roce 2016 v anketě Kniha roku Lidových novin.

Ukázka: 

Dešťová hůl

Probudily ho nějaké zvuky v domě kolem půl třetí ráno. Břicho se mu zase stáhlo známou neurózou. Ciferník budíku, odpočítávání času. Slyšel Terezin klidný dech. Snažil se uvolnit, představit si, že je Tereza a že spokojeně spí. Převrátil se na levý bok. Než jsem poznal Terezu, nevěděl jsem, že houslový koncert má tři věty, dvě v rychlém tempu, prostřední v pomalém. Baroko, klasicismus, romantismus. Čajkovskij, Brahms. Tereza pro mě byla neznámý kontinent, stejně jako hudba. Nikdy jsem nepoznal ženu s tak pomalou chůzí. Odhaloval jsem Terezina tajemství, nejsladší byl ten první rok. Sami dva ve zchátralým bytě, ve starobylý rozvrzaný posteli. Velký plány. Bejval jsem šťastnej chlap. Potichu vstal.
Hrbil se u laptopu v pokoji s knihovnou. Ani nerozsvítil lampu. Monitor ozařoval kout, kde seděl, hřbety Tereziných francouzských románů a komínek jeho knih. Polární krajina na Špicberkách na obálce knihy světélkovala, ledová tříšť a mrazivé nebe. Ale počítač na kolenou hřál přes kalhoty od pyžama. Lešice a digitální bůh — není to úplně ztracené, pomyslel si, když zadal do vyhledávače jméno a objevil se odkaz na webové stránky obce. Jenže na první pohled bylo zřejmé, že jsou amatérsky zhotovené, nebylo tam skoro nic. Jen složení obecního zastupitelstva, stručná historie kraje byla nejspíš odněkud zkopírovaná, pod textem fotografie obecní kroniky ležící na psacím stole, několik nekvalitních fotek vesnických chalup. Fuksů statek tam nebyl. Na internetové stránky vybrali reprezentativnější stavení. Nejnovější zpráva v sekci aktuality byla z minulého roku. Plán územního rozvoje nikde. Ani nový, ani starý.
Odploužil se zpátky do postele. Do hodiny se mu podařilo usnout. Ráno ho vzbudila Terezina dlaň, jemně svírající jeho rameno.
„Vstávej. Zaspal jsi…“
Vymotal se z přikrývky a podíval se na budík. Čtvrt na osm.
„Poslední dobou se ti to lepší, že jo? Dneska jsi spal celou noc,“ řekla mu povzbudivě Tereza v koupelně. Přikývl a pokusil se o úsměv.

Štefka měl na psacím stole obrázky svých čtyř dcer a v pátém rámečku portrét manželky Magdy. Zbyněk se u něho v kanceláři rozvalil v křesle a byl rád, že na chvíli unikl z obležení šedivých šanonů v policích a z dosahu telefonu. Nástěnné hodiny za Honzovými zády ukazovaly čtyři hodiny.
„Ty zas vypadáš. Spals aspoň pět hodin?“
„To neřeš.“
„Ale to máš z tý tvý paranoie, kterou si pěstuješ. S takovým světonázorem se nedá normálně fungovat, natož spát…“
„Nejsem paranoidní, co to pořád meleš?“
„Ne? A ty spiklenecký teorie, to je co?“
„Nečtu jenom spiklenecký weby. Ověřuju si informace. A něco ti řeknu — kam se hrabou všechny konspirace na to, v čem opravdu žijeme! Akorát že to většina lidí netuší.“
„Nepřipadáš si někdy takovej… zvláštní?“ zeptal se Štefka s ironickým úsměvem.
„Já mám prostě jen rád kacíře. Myslím, že Češi vždycky naslouchali kacířům, a to se mi líbí.“
„Nech už toho.“
„Tys s tím začal.“
„No dobře,“ řekl Štefka. „Říkals, že chceš mluvit o tom dvojím darování.“
„Jo. Chci Bohuně sehnat právníka.“
Štefka si nahlas povzdechl.
„Ta ženská se o to vážně chce soudit? Díval jsem se na to, výsledek takovýho sporu je opravdu nejistej.“
„Nejdřív uděláme odhad ceny, ještě jsem se nedíval do map, v kterejch místech ta parcela přesně je.“
„Duplicitní vlastnictví — tam má ta tvoje Bohuna dvě možnosti. Určovací žalobu, a nebo souhlasný prohlášení. Prostě ať se dohodnou, sakra! Jeden vlastník uzná nárok toho druhýho, ten mu něco šoupne v obálce a je to. To těm ségrám sepíšeš sám, nebo se to udělá formou notářskýho zápisu…“
„Jenže to není duplicitní vlastnictví, Honzo, vždyť jsem ti to vysvětloval. Bohuna má jedinou možnost — napadnout katastrální úřad za chybnej úkon. Ty ségry se nedomluví, to je marný.“
„Tady se podívej,“ vzal Štefka ze stolu okopírované listiny, „soudy to rozhodujou jinak, než předpokládáš, našel jsem ti dva podobný případy z nedávný doby.“
„Jenže já jsem vyhrabal skoro stejnej případ, je to deset let, a rozhodli to naopak.“
V rychlovarné konvici se dovařila voda, Štefka zalil dvě kávy a jeden šálek podal Zbyňkovi.
„Jak myslíš. Já bych do toho sporu nešel. To ti na těch lidech tak záleží?“
„Honzo, Fuksů byli moje druhá rodina. A ten jejich statek je prokletej stejně jako ta moje louka v Novohradskejch horách.“
„Máme tam s Magdou taky zarazit do stromu mosaznej kříž?“ zasmál se Štefka. „Vysvětíme to tam.“
„Ob dvě generace se tam vynořuje démon. Znám to z vyprávění a něco i sám pamatuju.“
„Jakej démon?“
„Chlast a karban. Teď tam na statku zůstaly dvě ženský, Bohuna s matkou. A nesvéprávnej stařec. To on mi kdysi vzadu mezi jabloněma všechno vyprávěl. Na pokračování.“
„Tys tam tehdy chodil za tou Bohunou?“
„Vždyť já tam napůl bydlel, člověče. Celý dětství. Znám celou tu historii.“
„A jak to bylo?“
„Otec dědečka Fuksů se na ten grunt přiženil po první světový válce. Anežka byla slušná holka, to jo, ale tchán chlastal, hrál po hospodách na heligonku a hlavně mastil karty. Na koho se podíval, tomu něco dlužil. U notáře ve Vodňanech sepsali před svatbou „kontracht“, jak děda Fuksů říkával. Ženich vyplatil budoucímu tchánovi osm tisíc korun, dohodli se na vejminku, kolik jim bude platit a jaký dávky odvádět. Tak se to tehdy dělalo. Jenže jak měl novomanžel oči jen pro Anežku, bylo jí osmnáct a jemu už pětatřicet, tak teprve po svatbě uviděl, jak vypadá hospodářství. Tohle se u Fuksů tradovalo dost dopodrobna. Šel do stodoly, že udělá dobytku řezanku, jenže stodola byla prázdná a řezačka venku, od deště celá zrezlá. Že nastele kravám, ale nikde žádná sláma. Že založí dobytku seno, ale ve stodole pod střechou zbytek shnilýho sena, protože tam už léta zatejkalo. Ve střeše prej byly díry, že ve stodole bylo světla jak venku. Dřevo na otop žádný, mouka žádná, ploty rozvalený, v maštalích hnoje po kolena.“
„A dal to mladej do pořádku?“
„Jo. A ještě jeho syn, děda Fuksů, tam dřel od rána do večera. Ale znáš to, pak jim za protektorátu odvedli půlku dobytka Němci, a když se po válce trochu zmohli, tak jim to komunisti zrekvírovali do družstva.“
„Jak to ty lidi mohli tenkrát všechno vydržet, ty vole?“ zakroutil hlavou Štefka.
„Děda Fuksů vlastně víc než polovinu života dělal na družstevním, musel se dívat, jak jim scelujou pole a do nejlepší maštale pro koně jim družstvo dalo prasata.“
„Co je s těma polema dneska?“
„Starší dědovo syn, Bohunin táta, se uchlastal. Po svým pradědovi byl dobrej muzikant, ale taky kořala. Pole, co dostal, prošustroval. Druhej syn, trochu pošahanej, nevychodil ani základní školu, ale byl hodnej a nepil a nehonil se za ženskejma. Tak tomu dal starej Fuks taky něco. Jenže sám oba syny přežil a teď to vypadá, že zbylej majetek rozfofruje Bohuny ségra se svým povedeným chlapem, jestli se Bohuně nepodaří něco vysoudit.“
„Hlavně se jim do toho neser,“ utrousil nad kávou Štefka, „to je vo přesdržku.“

(úryvek z románu)

Předpokladaný čas výstoupení: 
01.09.2018 - 15:00