Stanislav Beran

Stanislav Beran (*1977, Jindřichův Hradec) vystudoval PF UJEP v Ústí nad Labem. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), následovaly povídkové soubory “Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa” (2007), “Žena lamželezo a polykač ohně” (2013) a “Schrödingerův hotel” (2023), romány “Hliněné dny” (2009), “Vyšehradští jezdci” (2016) a “Kocovina” (2019). V roce 2023 vyšla kniha pro děti “Ztracený v povětří”. V současné době žije na česko-rakouském pomezí nedaleko městečka Slavonice.

SOBOTA (2.9.)
Oblastní muzeum v Děčíne, 18:00
https://www.muzeumdc.cz/

Ukázka: 

Ukázka je z knihy Schrödingerův hotel (2023, nakl.Host)

Kdyby měl auto, ujel by odsud. Auto je dobré. V autě sedíte, oddělení sklem a kovem od okolního světa, který vás spíš jen tuší, než že by o vás věděl jistě. Kdyby měl auto, mohl by do něj posadit Jarmilu a odjet s ní někam daleko, třeba jen na pár hodin, pak by se zase vrátili. A kdyby ho Jarmila přestala bavit, mohl by si do auta posadit jinou ženskou. Nebo třeba dvě. Ujížděl by a nemusel by si všímat poťouchlých pohledů těch, které by míjel na chodníku. Blbost, dvě ženské by si do auta neposadil, co by tam s nimi dělal. Má plné ruce práce, i když se věnuje jen jedné.
Kdyby měl auto, nemusel by se starat ani o ty nové kolem. O ty dosídlence. Samozřejmě Jarmile lhal, když jí tvrdil, že si jich nevšiml. Všichni si jich všimli, vyjímají se tu jako papoušci v kurníku. Nepřehlédnutelní. Ne kvůli tomu, jak vypadají nebo jak mluví, ale kvůli té na první pohled viditelné nejistotě. Jsou zmatení, bojí se. Někteří se to snaží zamaskovat a hned první týden se tu s někým porvou nebo se ožralí motají ulicemi a zpívají, jiní se křečovitě pokoušejí zapadnout mezi místní. Pro něj jsou to jen pacienti, kteří si časem dojdou nechat spravit zuby ke Krýgrovi. Ti už určitě nevědí, co je on zač a že není Krýgr, ale Krieger. Bylo by jim to nejspíš úplně jedno, chtějí jen ulevit od bolesti, i kdyby jim přitom měl pomáhat třeba čert, ne obyčejný Němec.
S lahví piva v ruce se posadil na okenní parapet. Světla lamp trčících ze štítů domů vytvářela v tmavé ulici dojem zahradní slavnosti s lampiony pověšenými mezi stromy. Bez lidí trochu smutná slavnost, pomyslel si. Tak to tu teď večer obvykle vypadá. Otevřel okno a ušima zalovil v řídké pouliční tmě. Neslyšel nic. Zlodějské ticho, které si člověk uvědomí ve chvílích, kdy se skutečně zaposlouchá a pokusí se vnímat jednotlivé zvuky, oddělit je od sebe a postupně pojmenovat. V noci pracuje ďábel, říkávala jeho babička. A ďábel je dobrý zloděj, dodala pokaždé, jako by tím chtěla vysvětlit, proč ďábla ještě nikdo nechytil a nezavřel do kriminálu. Babička viděla ďábla ve všem, čemu nedokázala porozumět, a s tímhle vysvětlením si vystačila celý život. Bylo to pro ni snazší než se pokoušet porozumět lidem. Pro něj to už bylo trochu málo, nebo prostě měl jen jinou hlavu a nebyl ženská.
Na ulici zaslechl zvuk kroků, zněly plíživě, opatrně. Seskočil z parapetu a odstoupil od okna, aby nebyl z ulice vidět. Kroky se přiblížily, co chvíli ten člověk chůzi přerušil, snažil se našlapovat opatrně, přesto Krieger věděl, že se ten někdo zastavil přímo pod jeho oknem. Všiml si, že na okně nechal stát otevřenou láhev s pivem, jako nějaké tajné znamení pro kolemjdoucí opilce, že v tomhle domě je pro ně všeho dost.
Přiblížil se k oknu a zpoza závěsu vyhlédl na ulici. Samozřejmě, kdo jiný než ona. S kabelou přehozenou přes rameno zírala do jeho okna. Pohupovala se v kolenou a na patách, dlaní si clonila oči proti světlu lampy a nejspíš čekala na okamžik, kdy se v okně objeví obrys jeho postavy, kdy sebere otevřené pivo a všimne si jí.
Kdyby měl auto, nemusel by tu teď být. Seděl by v něm někde na kraji lesa a přes pole civěl do míst za hranicí, kam před několika lety vyhnali všechny jeho německé sousedy. Vzpomínal by na ně a připadal by si možná trochu okradený o možnost být teď s nimi. Protože oni už si na tom novém místě nejspíš znovu tvoří něco jako domov. Znají se, zůstali si jeden pro druhého. Jemu naopak zbylo jen tohle místo, lidi žádní. Kdyby měl auto, mohl by si je takhle připomenout a neschovávat se trapně za závěsem a pozorovat nešťastnou mladou holku, která si ho o polední pauze v práci zkušeně osedlá a spolkne jako jednohubku, po nocích se ale chodí trápit pod jeho okno a doufá, že si jí třeba všimne a pozve ji dál.
Zlodějské ticho najednou rozbil divný zvuk. Znělo to, jako by v dálce vítr roztrhl obrovskou plachtu, napjatou na lodním stěžni. Jarmila sebou trhla, podívala se tím směrem, pak ještě jednou otočila hlavu nahoru do Kriegerova okna a rozběhla se ulicí pryč. Díval se, jak se její baculatá postava ztrácí ve tmě, po chvíli z ní zbyla jen ozvěna rychlých kroků, otloukající štíty domů v ulici. Vystoupil zpoza závěsu, posadil se na okno a napil se piva.
Hlasité trhání látky se v dálce ozvalo znovu, pak ještě jednou. Přicházelo ze směru, kam by jel, kdyby měl auto. Třeba ten den jednou přijde, stejně jako den, kdy bude schopný říct Jarmile stojící mu pod oknem: „pojď dál“ nebo „jdi pryč“.

Předpokladaný čas vystoupení: 
02.09.2023 - 18:00